barevná dřevorytina, tuš, papír, 36 x 48 cm (2 x 36 x 24 cm), signatura umělce, označení vydavatele a úplné datování, dva listy spojené do diptychu, podložený papír, několik nečistot v rozích
Stejný exemplář se nachází v Tokijské metropolitní knihovně.
Dílo Ōgi Byōshi Ōoka Seidan (volně přeloženo: „Příběhy o soudci Ōokovi zapsané na vějíři“) vychází ze skutečného skandálu z roku 1729. Mladý mnich jménem Ten’ichibō se vydává za nemanželského syna vládnoucího šóguna Tokugawy Yoshimuneho. Díky padělaným dokumentům a obrovskému charismatu se mu podaří získat zástupy stoupenců, včetně samurajů. Jeho cílem je proniknout do šógunátu a převzít v něm moc. Děj dramatu se soustředí na vyšetřování vedené legendárním, spravedlivým soudcem z Eda – Ōokou Echizen no Kami. Soudce je jediný, kdo zůstává skeptický vůči odhalením údajného prince. Začíná intelektuální a politická hra přetvářky, v níž musí Ōoka dokázat Ten’ichibōův podvod, než intrika vyústí v povstání a krvavý převrat. Nakonec je spiknutí odhaleno a samozvanec odsouzen k smrti.
Toyohara Kunichika, narozený v roce 1835, vyrůstal ve čtvrti Kyobashi v Edu mezi obchodníky a řemeslníky. V roce 1848, ve věku 13 let, byl přijat jako žák do dílny Utagawy Kunisady I. (Toyokuni III., 1786–1865). Byl znám jako jeden ze „tří velkých tvůrců ukiyo-e období Meiji“, spolu s Yoshitoshim Tsukiokou (1839–1892) a Kiyochikou Kobayashim (1847–1915). V roce 1869 začal vydávat série portrétů herců kabuki. Jako grafik zabývající se tvorbou yakusha-e (grafik herců) byl Kunichika pravidelným hostem v zákulisí divadla kabuki. Pořizoval skici herců před představeními, v jejich průběhu i během zkoušek. Měl hluboké znalosti o všech aspektech divadla a dobře znal hry, dramatiky, herce i jejich herecké styly. Na rozdíl od většiny umělců té doby používal syté červené a tmavé fialové odstíny, často jako barvy pozadí, namísto jemnějších barev, které se používaly dříve. Tyto nové barvy byly vyrobeny z anilinových barviv dovezených v období Meiji z Německa. Kunichikovo dílo kontrastuje s tvorbou mnoha jeho současníků, protože se tvrdohlavě držel tradičního stylu a témat klasické japonské dřevořezby a nepodléhal vlivům nových západních uměleckých forem. Jeho láska ke kabuki ho inspirovala k zobrazování herců v jejich různých rolích a s různými výrazy tváře. Díky dovednému využití barev a schopnosti přenést hloubku hereckých emocí na stránku patří jeho díla k těm nejdramatičtějším, jaká kdy vznikla. V pozdější fázi své kariéry se Kunichika zaměřil především na formát triptychu, protože větší rozměry mu poskytovaly prostor pro plné ztvárnění dramatu a děje představovaných postav.
Kunichika zemřel ve svém domě v Honjo 1. července 1900 ve věku 65 let v důsledku špatného zdravotního stavu a záchvatů nadměrného pití, které byly způsobeny smrtí jeho dcery Hany v roce 1899. Byl pohřben v buddhistickém chrámu Shingon Honryuji v Imado v Asakuse. Jeho náhrobek byl zničen při zemětřesení v roce 1923, ale členové rodiny v roce 1974 postavili nový. Ve starém Japonsku bylo mezi lidmi s vysokým kulturním postavením běžným zvykem napsat před smrtí báseň. Na Kunichikově hrobě je vyryta jeho báseň: „Jelikož jsem unavený malováním portrétů lidí tohoto světa, namaluji portréty Enmy (krále pekla) a ďáblů.“
