[První světová válka - poručík Joseph Seruga s telegrafní jednotkou - situační fotografie]. [1915/1916]...

[První světová válka - poručík Joseph Seruga s telegrafní jednotkou - situační fotografie]. [1915/1916]. Pohlednicová forma fotografie. 9x14 cm, autorství neznámé.
Pózující fotografie vojáků telegrafní jednotky s poručíkem Serugou uprostřed první řady. Na zadní straně identifikační nápisy tužkou: "x Joseph Seruga subpor 1915/16 za války se svou telegrafní jednotkou". Místní skvrny. Vzácné.
J. Seruga (narozen 9. ledna 1886 v Łapczyci, zemřel na jaře 1940 v Katyni) - doktor historie, archivář, knihovník, podplukovník spojů polské armády, oběť katyňského zločinu. Narodil se v Łapczyci, v tehdejším okrese Bochnia v Haličském a Lodomerském království, v rolnické rodině Piotra a Marie z Chlebku. V Łapczyci vychodil základní školu a poté v roce 1906 absolvoval Státní gymnázium v Bochni, kde složil maturitní zkoušku. V této době se zapojil do nezávislé a ilegální činnosti a organizoval ji (ukrýval uprchlíky před ruským záborem, založil tajnou pasovou kancelář). V roce 1906 se zapsal na strojní fakultu polytechnické školy ve Lvově, ale studium nedokončil. Rok strávil v USA, kde pracoval jako dělník. V roce 1912 absolvoval filozofickou fakultu Jagellonské univerzity. Během studií působil ve Svazu polské mládeže "Zet" (1906-1909), v organizaci "Zarzewie" a ve Střeleckých oddílech (1909-1914). Během první světové války bojoval v řadách císařské a královské armády. Do hodnosti podporučíka s výsluhou byl jmenován 1. listopadu 1916 v záložním důstojnickém sboru pěchoty. V roce 1918 byl jeho mateřskou jednotkou Telegrafní pluk. V letech 1916-1918 pracoval jako archivní referent a archivní konzervátor u Generálního gouvernementu v Lublinu. Během polsko-bolševické války byl velitelem telegrafní roty č. 2 v Zegrze. Dne 9. září 1920 byl v hodnosti kapitána zařazen do Sboru spojovacího vojska, do skupiny důstojníků bývalé rakousko-uherské armády. V té době sloužil ve III. oddělení štábu ministerstva vojenství. Dne 1. června 1921 nastoupil službu v 1. telegrafním záložním praporu. V roce 1924 vykonával službu v Ústředním závodě spojovacího vojska ve Varšavě jako druhý zástupce náčelníka závodu. V lednu 1925 byl z domova přidělen k 2. spojovacímu pluku v Jaroslawi jako zástupce velitele pluku. Dne 3. května 1926 byl jmenován podplukovníkem s výsluhou od 1. července 1925 a 1. hodností ve sboru spojařů[7]. V červnu 1926 byl přidělen ke sborovému okresnímu velitelství č. V v Krakově jako vedoucí spojovacího oddělení. V roce 1928 byl náčelníkem 5. obvodního velitelství spojů v Krakově, přičemž zůstal nadpočetným důstojníkem 2. pluku. V březnu 1929 byl zproštěn funkce a ponechán bez služební příslušnosti se současným zařazením k dispozici veliteli sborového obvodu č. V. K 31. srpnu 1929 byl penzionován. Pracoval v Ústředním vojenském archivu. V roce 1931 se stal správcem knihovny a muzejních sbírek Branických a Tarnowských na zámku v Suché. Specializoval se na dějiny polské knihy v období renesance a zkoumal dějiny polského vojenství. Spolu se Zygmuntem Hendelem publikoval architektonicko-historickou studii o kostele Narození Panny Marie v Łapczyci (1919). Po vypuknutí druhé světové války během zářijového tažení byl zraněn při bombardování Lvova a po agresi SSSR proti Polsku byl Sověty zatčen[12]. Byl držen v táboře Kozelsk. Na jaře 1940 byl převezen do Katyně a popraven důstojníky Smolenské oblastní rady NKVD a agenty NKVD, kteří přijeli z Moskvy na základě rozhodnutí Politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (b) z 5. března 1940. Je pohřben v prostoru dnešního polského válečného hřbitova v Katyni. Symbolický hrob se nachází na hřbitově Prądnik Czerwony v Krakově (čtvrť E-XV-východ-5) (Wikipedie).