PIOTROWSKI Jan
DENÍK Z VÝPRAVY STEFANA BATOREGA POD PSKOVEM
Redigoval A. Czuczyński
Kraków 1894, Nakładem Księgarni Spółki Wyd. Polskiej, str. [4], XVI, 240; formát 13,5x20,5cm
[Předmluva - úryvek].
Historie pojmenovala Velkou moskevskou válkou tři výpravy Štefana Batory proti Ivanu Hroznému: Polock v roce 1579, Veliko-Lutsk v roce 1579, Veliko-Lutsk v roce 1579. V roce 1579, Velikolitevská r. 1580 a Pskovská výprava v roce 1581. 1581, jejímž konečným cílem bylo získat zpět ztracené Inflanty. Po staletí v tomto regionu vládl Řád mečových rytířů, duchem podobný Teutonskému řádu v Prusku. Nakonec se pod vlivem reformace rozptýlil a nedokázal účinně vzdorovat invazním záměrům Moskvy, proto se v roce 1561 vzdal spolu s livonskými stavy. V roce 1561 se spolu s livonskými državami dobrovolně vzdala Polsku. Poslední pán, Gotthard Ketteler, obdržel Kursko jako dědičné vévodství, zatímco Livonsko se stalo součástí Rzeczpospolité polsko-litevské. O skutečné vlastnictví tak cenného majetku se však vedl dlouhý a nesmírně urputný boj. Kromě Polska a Moskvy o tuto zemi usilovali také švédský král a dánský princ Magnus. V tomto téměř nepřetržitém boji mezi čtyřmi severními mocnostmi dosáhla Moskva největšího dobyvačného pokroku. Ivan Hrozný, dobře si vědom významu Inflantska pro svůj stát, který postrádal volný přístup k moři a snadnou komunikaci s civilizovanou Evropou, trval na ovládnutí celé provincie za každou cenu. Poté, co se setkal pouze s mírným odporem z polské strany, měl v době nástupu Stefana Batoryho na trůn v držení již největší část Inflantska, zejména proto, že se mu podařilo získat na svou stranu Magna, který zde údajně začal vládnout jako moskevský vazal. Ještě se s tím vším nespokojil a využil příležitosti, kdy byl Batory zaměstnán krocením Gdaňska, a v roce 1577 zasadil Ivan polským Inflantům poslední ránu. V polském držení zůstal pouze Reval a Riga. To však byl poslední moskevský triumf. Po vyřízení záležitosti s Danzigem se Batory energicky pustil do rozsáhlých válečných příprav, po jejichž dokončení v červnu 1579 vyhlásil Ivanovi válku, jejíž tříleté úsilí vyvrcholilo znovudobytím nejen všech Inflantů dobytých Moskvou, ale také Polocka a Velkého. Tato válka, právem nazývaná Velká, je z mnoha důvodů jedinou svého druhu v dějinách polských záloh. Především byla v národě populární, řekněme, že snad poslední v celém národním slova smyslu. Mocná ruka Ivana Hrozného se vznášela právě nad Litvou, poslední moskevské výspy stály již nedaleko Vilniusu. Nejen kvůli Inflantům, ale i kvůli republice jako celku a zachování plodů Lublinské unie bylo třeba toto nebezpečí co nejdříve odvrátit. Polský národ chápal tuto závažnost, nutnost podstoupit válku a přinést těžké oběti a neštítil se jich. Byl to jeden z mála případů v dějinách moderního Polska, kdy si šlechta na třech po sobě jdoucích zasedáních Sejmu (1578, 158o a 1581) uložila těžké a tíživé daně, sice ne bez průtahů, stížností a malicherného smlouvání s králem, ale to vše - snadno odpustitelné díky politickému cítění málo rozvinutému v širších kruzích národa - nezměnilo podstatu věci. Další Bátoryho zásluhou je však skutečnost, že ačkoli by se byl raději obrátil na Turka, aby dal průchod svým vlastním touhám, a moskevskou válku podnikl především podřízením se vůli národa, přesto ji, když už se k ní jednou odhodlal, vedl důsledně a vytrvale, neodradil ho ani pohled na postupně chladnoucí nadšení šlechty pro tuto potřebu. Bátoryho dílem byla také organizace armády a plánování tažení. Polská armáda pod vedením Stefana Batoryho měla jinou podobu než dříve. Dříve Poláci bojovali spoléhajíce se téměř výhradně na jízdu, ostatní druhy zbraní hrály jen podružnou roli. Batory jako první zavedl v Polsku nový způsob boje, který se již dlouho praktikoval v západní Evropě. V jeho armádě, která nebyla početná a jen zřídka čítala 30 000 mužů, ale přesto byla výběrová, tvořila jízda jen polovinu sil, zatímco hlavní váha spočívala na pěchotě a dělostřelectvu, které si král obzvláště oblíbil. Toto vojsko se skládá z různých národností: polské jízdy a německých jezdců, polní pěchoty rekrutující se ze sedláků a uherských hajduků, skotských střelců, kozáků a Tatarů, ale polský živel vždy převažuje a spolupráce různých národností jen zvyšuje bojovnost vojska, což vede k vzájemnému soupeření o rytířskou slávu. Tento odlišný charakter polského vojska určoval i plán tažení, který Bátory předem vymyslel a uspořádal. Bitva se neodehrávala pod širým nebem jako dříve, ale pod hradbami velkých moskevských pevností, ne v Inflantu, ale v samém srdci velkého moskevského knížectví. Batory si s bystrým okem velkého stratéga okamžitě uvědomil, že když je [...] odříznut [...].
PEVNÁ VAZBA V DOBOVÉM PLÁTNĚ, HŘBET SE ZLACENÝM NÁPISEM A ZLACENÝM PÍSMEM, HRANY KARET SKVRNITÉ
Stav BDB-/ drobné oděrky na hranách a rozích vazby, zažloutnutí desek a úvodních stran, vlastní razítko na titulním listu.
