barevná heliogravura (viditelný otisk desky), velinový papír s vysokou gramáží, 26,3 x 35,5 cm (vnitří rozměry paspartu);
číslováno tužkou 34/300, signováno z desky pod kompozicí faksimile podpisu Kandinskyho;
suchá pečeť vydavatele vlevo dole: písmeno K obklopené slovy „EDITION LIMITED CERTIFIED ARTS USA EUROPE SINCE 1998“
Obraz Vasilije Kandinského s názvem „Studie barev“ (něm. Farbige Studien), na kterém jsou zobrazena
vícebarevné kruhy, je jedním z jeho nejznámějších děl. Často se mu také říká „Kruhy v kruhu“
nebo „Studie barev: čtverce s koncentrickými kruhy“ (Farbstudie – Quadrate mit konzentrischen Ringen).
Pro Vasilije Kandinského byly hudba a barva neoddělitelně propojeny. Tento vztah byl tak zřejmý, že
Kandinsky přiřadil každou notu ke konkrétnímu odstínu. Jednou řekl: „Zvuk barev je tak zřetelný, že
by bylo těžké najít někoho, kdo by jasně žlutou barvu vyjádřil basovými tóny nebo temné jezero vysokými tóny“.
Ve skutečnosti po mimořádně silném vizuálním zážitku z představení Wagnerovy opery Lohengrin v Bolšojově divadle
opustil kariéru právníka, aby studoval malířství na prestižní Akademii výtvarných umění v Mnichově. Později
tuto životní zkušenost popsal takto: „Viděl jsem všechny své barvy v duchu, před svýma očima. Divoké,
téměř šílené linie se přede mnou rýsovaly.“
Tento obraz se nachází ve sbírce muzea Lenbachhaus v Mnichově (Städtische Galerie im Lenbachhaus), které
vlastní jednu z největších sbírek děl Kandinského a dalších umělců spojených se skupinou Der Blaue Reiter.
Lenbachhaus v Mnichově je velmi významnou institucí pro modernistické umění, zejména expresionismus a
tvorby Kandinského, který byl s tímto městem po mnoho let spjat.
Neurologický jev, který Kandinsky prožíval, se nazývá synestezie (nebo „spojené vnímání“, odvozeno od
řeckého slova syn znamenajícího „spojovat“ a aisthesis znamenajícího „vnímání“). Jedná se o velmi vzácný, ale
skutečné onemocnění, při kterém jeden smysl, například sluch, současně aktivuje jiný smysl, například zrak.
Kandinsky doslova viděl barvy, když poslouchal hudbu, a slyšel hudbu, když maloval. Na počest
Kandinského se Centre Pompidou ve spolupráci s Google Arts & Culture rozhodlo „přečíst“ zvuky skryté na
plátna. Hudebníci Antoine Bertin a NSDOS s pomocí umělé inteligence využili teoretické texty
Kandinského k převedení složek kompozice do melodie. Na webových stránkách projektu můžeme
objevit, jak by zněly jednotlivé části obrazu a jaké emoce by podle Kandinského vyvolávaly.