Włodzimierz Tetmajer (1862 Harklowa - 1923 Kraków), Před Tetmajerovkou

olej, duplikované plátno 115,5 × 81 cm
Signováno p. d.: "W.T."

Na příčném pásu malířského krosna poznámka (razítko, tuš): Na zadní straně p. d. černým olejem: "Obraz Włodzimierza Tetmajera/prodán 19. 10. 1935/Michał Dylski |MICHAŁ DYLSKI/Dvorní odhadce |Lwów, Wałowa 21 Tel. 30-54 |Dylski": DYLSKY: OBRAZ KONZERVOVÁN/UMĚNÍ. CZAJKOWSKI |LEONARD MALÍŘ V ROCE 1972.
Na vystaveném obraze vidíme slavnou Tetmajerovku, kde žil Włodzimierz Tetmajer se svou rodinou. V roce 1890 se Włodzimierz oženil s Annou Mikołajczykównou, selskou dcerou z Bronowic, což v Krakově vyvolalo bouřlivý skandál a přesně o deset let předběhlo další slavnou svatbu Lucjana Rydla a Jadwigy (sestry Anniny manželky). Rydelova svatba, která se konala v domě Tetmajerových, byla zachycena v dramatu Stanisława Wyspiańského Wesele (Svatba), v němž je sám Tetmajer zvěčněn jako hostitel.
Na druhou stranu samotná Tetmajerova svatba byla "něčím spontánním, odvážným, co se zrodilo ze srdce a z očí". Svatba šestnáctileté dívky a mladého umělce se konala 11. srpna 1890. Wlodzimierz chtěl tuto skutečnost utajit před otcem a macechou, protože se obával jejich odporu, a tak počkal, až odjedou na léto do Zakopaného. Obřadu se zúčastnili malířovi nejbližší přátelé a celá vesnice Bronowice. Tato šlechticko-vesnická svatba vyvolala velkou senzaci. "Všichni, celý Krakov se ode mě odvrátil," napsal Tetmajer svému příteli. - Nevadí, celá ta banda mizerných filistrů je mi ukradená, ale co je horší, škodí mi na každém kroku. Nechápu, proč tato skutečnost, protože není úplně průměrná, že jsem udělal něco, co obyčejný filištín neudělá, vyvolává vůči mně takovou zuřivou nenávist celého starobylého města." (M. Czapska-Michalik, Włodzimierz Tetmajer, Edipresse 2007, s. 57). Tetmajerovi měli šest dcer a dva syny. V samotném domě se to prostě hemžilo životem:
"Můj Bože! Sami si můžete spočítat, kolik humoru se v těchto zdech vylilo z hlav a vína z lahví! Však jsme na ten dům dělali nájezdy v poledne, večer, v noci. Kolik fasád tu propuklo, kolik jásotu se ozvalo při příchodu vzácných hostů. (...) Šumělo tu živo, temperament mládí byl rozjitřený, byl tu, jako snad nikde jinde, nefalšovaný, domorodý tón slovanského zvyku a Tetmajerovkou se všude a vždy, při každé příležitosti táhla nit kulturní úrovně. Dokonce i v bujarém opilství (A. Grzymała-
-Siedlecki). Po manželově smrti zůstala Anna Tetmajerová v domě a nakonec Tetmajerovka připadla její dceři Klementýně." (Czapska-Michalik, Włodzimierz Tetmajer, Edipresse 2007, s. 61)