Edward Dwurnik, Tulipány, 2016, papír,

V letech 1963-1970 studoval na Akademii výtvarných umění ve Varšavě na Fakultě malířství a Fakultě sochařství. Je držitelem řady ocenění, mimo jiné Ceny Cypriana Kamila Norwida za uměleckou kritiku (1981), Ceny nezávislého kulturního výboru "Solidarita" (1983) a Ceny nadace Coutts Contemporary Art Foundation (1992).

Edward Dwurnik vytvořil rozsáhlé malířské cykly. Byl mimořádně plodným umělcem. V jednom rozhovoru o své tvorbě a spojování obrazů do cyklů řekl:

Je to problém kvantity, který vyžaduje profesionalitu při práci. Každodenní dřina vedoucí k vyčerpání.

Jeho tvorba zahrnovala více než 3 500 obrazů a 10 000 kreseb. Je to známo, protože umělec si vedl pečlivou evidenci své tvorby. Mirosław Ratajczak napsal:

Edward Dwurnik se ve svém díle neustále pohybuje. Je pravda, že lze rozlišit určité tendence, cykly, období, soubory prací, okamžiky soustředění na něco, co je pro autora v dané době obzvlášť inspirativní, ale hranice jsou plynulé, konvenční. Dochází k neustálému přehodnocování zkušeností, odkazů, intelektuálních, estetických a morálních kategorií. S trochou rizika lze říci, že vládne zákon přechodu od kvantity ke kvalitě.

Vrcholným uměleckým zážitkem bylo pro Dwurnika setkání s dílem samouka Nikifora, jehož práce viděl v létě 1965 na výstavě v Kielcích. Z "Kresby č. 1" z 13. června 1965, která vznikla pod vlivem této výstavy, autor datoval své dílo. V rozhovoru z roku 1996 vzpomínal:

[Nikifor] byl můj nejdůležitější mistr, vlastně jediný. (...) Dodnes, kdykoli jdu ven nebo maluji akvarelem, mám tu výstavu před očima.

Od Nikifora Dwurnik převzal přímočarý realismus a grotesknost, zvláštní antiestetický postoj. Už v 60. letech se formoval jeho osobitý styl - zacházení s kreslenou, uspěchanou formou a transformovaný "primitivismus". Na jiném místě umělec vzpomínal:

"Po absolvování Akademie, vlastně už během studií, jsem měl problém, protože všichni malovali víceméně stejně, kreslili stejně (...). Měli jsme zúžené obzory a stejně nezajímavé perspektivy. (...) A tehdy mi pomohl Nikifor. (...) Osobně jsem se s ním setkal v roce 1966 nebo 1967, protože přijel na Akademii, respektive ho přivezli v šedém varšavském autě. Byl s ním nějaký strážce. Nikifor vystoupil, sedl si k nám na lavičku a začal kreslit. Kreslil a kreslil a já se díval. (...) Je fakt, že jsem se tehdy snažil malovat trochu jako Nikifor, ale byl to jen zvrácený impuls v mém vlastním směru. Takže s tím mým Nikiforem je to spíš takový vtip. Nicméně byl pro mě v té době velmi důležitý, ukázal mi cestu.

(citováno podle: Edward Dwurnik "A Short History of My Painting")

Dwurnikovou značkou se stal zejména cyklus Cesty autostopem, započatý v roce 1966. Tvoří jej městské krajiny (veduty), většinou bez linie horizontu - pozorované z ptačí perspektivy, s charakteristickou kumulací motivů. Většinou zobrazují konkrétní polská města, autor však nezůstal věrný topografii ani perspektivě. Na obrazech této série mohou sousedit objekty a budovy, které jsou ve skutečnosti od sebe vzdáleny mnoho bloků. Dwurnikova města jsou osídlena lidmi a celým souborem artefaktů. Jedním z těch častějších jsou "modly" - monumentální sochy-hlavy symbolizující totalitní moc, jejichž idea se zformovala v létě 1970. V "Cestách stopem"se toho obvykle děje hodně, plátna jsou zahlcena kumulací detailů a motivů. Spojují se v nich rysy dokumentární a symbolické malby, odrážející atmosféru polské reality. Není jim však cizí ani smysl pro humor, který se v malířově tvorbě často objevuje.

V roce 1970 Dwurnik obhájil diplomovou práci na Akademii výtvarných umění ve Varšavě v ateliéru profesora Eugeniusze Eibische. Jednalo se o cyklus nazvaný "Diplom". V následujícím roce se konala jeho debutová výstava v Moderní galerii ve Varšavě, kterou vedl Janusz Bogucki. Umělec zde představil svou ranou sérii obrazů: "Diplom", "Sádrový plenér","Cesta", "Různá blues"a kresby. O této výstavě informoval v časopise Współczesność Wojciech Skrodzki:

"Pečlivá analýza umožňuje rozlišit dvě roviny, na nichž se odehrává toto drama společenského člověka, rozepsané do nekonečného množství scén: univerzálnost krutosti, normálnost zla, zaslepenost netolerancí a bezmocí - a "prométheovské" téma: několik jedinců tváří v tvář organizované mašinérii násilí," napsal.

Skrodzkiho popis dobře zapadá i do dalších Dwurnikových cyklů, které inicioval v 70. letech, jako jsou"Dělníci"(1975-1991) a "Sportovci" (1972-1992). Zejména druhá jmenovaná série, vydaná v roce 2011 v úplnosti v podobě alba obsahujícího několik set reprodukcí, vynesla Dwurnikovi titul malíře každodenního života v komunistickém Polsku. Titulní "Sportovci"jsou podle autora kuřáci tehdy populárních cigaret "Sporty", nebo prostě mistři v disciplíně tlačení loktem. Dwurnik vytvořil katalog komunistických lidských typů - inženýrů, samostatných zemědělců, opilců.