Rozměry: výška 105 cm (135 cm s podstavcem), ed. 1/3
Signatura: signováno dole: M. PAPA 1/3
Původ
Varšava, sbírka dědiců umělkyně.
Vystaveno
Pietrasanta, Sala delle Grasce, Síla osudu, 15. 6.–13. 7. 2025 (verze z bílého karrarského mramoru, výška 50 cm). Orońsko, Muzeum soudobého sochařství, Haptická rezonance hmoty. Maria Papa Rostkowska a hosté u příležitosti stého výročí narození umělkyně, 4. 3. – 4. 6. 2023 (verze z bílého karrarského mramoru, výška 50 cm).
Reprodukováno
Smolińska M. [ed.], Haptický rezonance hmoty. Maria Papa Rostkowska a hosté u příležitosti stého výročí narození umělkyně [katalog výstavy], vyd. Centrum polského sochařství v Orońsku, Orońsko, 2023, s. 41 (verze z bílého karrarského mramoru, výška 50 cm). Cortina S., Riva V., Maria Papa Rostkowska. Le opere, gli amici, I luoghi [katalog výstavy], Galleria d’Arte Contemporanea Virgilio Guidi, San Donato Milanese 2017, s. 75 (verze z bílého carrarského mramoru, výška 50 cm).
Socha „Rigoletto“ je osobním komentářem k životu Marie Papy-Rostkowské, zosobněním její fascinace operou a hlubokého pouta s otcem Bolesławem Baranowským. Ten byl velkým milovníkem Verdiho díla a sám hrál na housle, a proto umělkyně vyrůstala v lásce k zvuku a rytmu. Vyrůstala na operách jako „Aida“, „La Traviata“, „Síla osudu“ či právě „Rigoletto“.
Jednou z klíčových událostí, která se jí trvale vryla do paměti, byla návštěva Varšavské opery v listopadu 1933. Tehdy otec poprvé vzal dceru na představení s názvem „Rigoletto“. Pro mladou Marii to byl důvod k obrovské hrdosti a hudba se časem stala interpretačním klíčem k její pozdější tvorbě.
Inspirována těmito zážitky z mládí vytvořila sochařka dílo s názvem „Rigoletto“. Prezentovaná socha má mramorovou verzi o výšce 50 cm, která vznikla v roce 1995. Její hladká struktura a štíhlá forma se vyznačují složitým uspořádáním objemů. Tato dynamika přímo navazuje na složitý a satirický příběh titulního Rigoletta – podivného hrbáče, nenáviděného mantovským dvorem. Příběh s klaunem v hlavní roli je dramatem od začátku až do konce. Jedná se o operu ve třech dějstvích, k níž libreto napsal Francesco Maria Piave na motivy dramatu Victora Huga „Král se baví“. Kompozice sochy tedy není náhodná – odráží ducha spletitého příběhu, jehož původní název zněl jednoduše „Prokletí“. Socha je stereometrická, což znamená, že z každé strany ukazuje jinou „tvář“. Stejně jako mantovský kníže, který střídá ženy, mění i tento objekt svou tvář v závislosti na úhlu pohledu, ze kterého se na něj díváme. To poskytuje široký prostor pro interpretaci tvůrčího činu, který je zároveň poctou otci umělkyně, bez něhož by toto dílo pravděpodobně nikdy nevzniklo.
