Eugeniusz Zak (1884-1926), Hlava ženy, asi 1925.
Olej na papíře lepeném na dikatuře, 74 x 59 cm (rám) / 54,4 x 39,2 cm (ve světle pasparty).
Papír při okrajích místy mírně odlepený / poškozený.
Pochází ze sbírky Lucie a Clémenta Pechových*.
*
Eugeniusz Zak, Hlava ženy (studie), 1924
Olej na papíře na dikotéce, 55 x 40 cm
Clément Pech, narozený 28. června 1882, byl francouzský vojenský důstojník a podnikatel. Svou kariéru v armádě zahájil v roce 1902 a sloužil v ní až do roku 1928. V letech 1918-1923 působil v Čenstochové v rámci dohody mezi nově vzniklou polskou vládou a jejím francouzským protějškem. V jejím rámci francouzští důstojníci pomáhali při vytváření polských vojenských struktur, za což dostávali povýšení. Clément Pech, tehdy v hodnosti poručíka, byl umístěn v Čenstochové. Od polské vlády dokonce obdržel Kříž za statečnost (fotografie průkazu opravňujícího k nošení vyznamenání je v dokumentaci přiložené k obrazu). V Čenstochové se seznámil s Lucií (později ve Francii používala francouzskou verzi svého jména "Lucie") Henigovou, která pocházela z dobře situované židovské rodiny. Manželé se vzali a v roce 1923. Lucie a Clément se přestěhovali do Francie a usadili se v Saint-Mandé, bohatém městě nedaleko Paříže.
Ve Francii se Lucie a Clément spřátelili s mnoha umělci. Clément byl sám umělcem a mnohokrát vystavoval svá díla na pařížských salonech. Lucie se naopak vyznačovala nejen velkým uměleckým citem, ale velkou výhodou byla i její znalost polštiny, ruštiny, ukrajinštiny a dokonce i litevštiny. Díky tomu snadno navázala kontakty s mnoha umělci École de Paris, kteří pocházeli z východní Evropy a často špatně ovládali francouzštinu. Lucie jim tedy pomáhala s administrativními záležitostmi, překládala dokumenty a korespondenci a mimo jiné jim oplácela drobné laskavosti. Podle vyprávění Frédérica Pecha (vnuka Lucie a Clémenta) jeho otec André (syn manželů) často vzpomínal, že jeho matka pravidelně navštěvovala Montparnassie, zejména slavnou restauraci Le Dome, kde se scházela smetánka mezinárodních umělců působících v té době v Paříži.
Jedním z umělců, kteří patřili do okruhu Luciiných známých a přátel, byl Eugene Zak (1). V létě 1924 madam Pechová, která v té době pobývala v Polsku, souhlasila, že pomůže umělci přivézt jeho synovce na dovolenou a pak ho včas odvézt zpět do Polska (2). Tehdy jí Zak jako projev vděčnosti věnoval studii k obrazu, na kterém v té době pracoval.
Dílo zůstalo v rodině Pechových dodnes: dlouhá léta viselo v pracovně Andrého, syna Lucie a Clémenta.
André Pech byl inženýr, který dlouhá léta pracoval pro společnost Clarel, vyrábějící dřevovláknité desky, jako izolatér pro projekty prototypů veřejného osvětlení. Podle vzpomínek Andrého syna Frédérica "se otec kolem roku 1960-61 rozhodl obraz zarámovat, a tak tento olej na papíře nalepil na dřevovláknitou desku, speciálně nařezanou v továrně na míru. Rám si vyrobil sám. Byl jsem tehdy 'kutilský teenager' a vzpomínám si, že jsem držel tlakovou krabici (ze dřeva), zatímco otec řezal lištu ruční pilou. (...) Později rám v továrně natřel, umístil do něj umělecké dílo a k dokončení rámu použil "lepicí papír Clarel", který je na zadní straně díla dodnes. Od té doby jsem vždy viděl tento olej na papíře, zarámovaný, viset na stěně jeho pokoje nad postelí" (3).
Po jeho smrti v roce 1962 dílo zdědili syn Frédéric, vnučka Lucie a Clément. Poté, co byl obraz darován galerii Roi Doré a následně aukčnímu domu ArtKrak, byl z něj odstraněn rám (kvůli kontrole přesných rozměrů, stavu díla a z estetických důvodů).
Hlava ženy zobrazuje portrét anonymní ženy, zachycený z poloprofilu (zatímco viditelná část trupu se zdá být umístěna téměř en face, hlava je nakloněna v gestu charakteristickém pro Zakovu postavu). Konečná verze díla - olej na plátně o rozměrech 45 x 37,5 cm - se nachází v Národním muzeu ve Vratislavi. Obě díla jsou mírně odlišně zarámována: na obraze na plátně je postava umístěna více uprostřed, dole oříznuta (část kapesníku kolem ženina krku není vidět) a špička klobouku je blízko horního okraje plátna. Obraz je rovněž signován. Naproti tomu zkoumaná studie je olej na papíře, na němž je zobrazená postava posunuta mírně doleva, kapesník kolem krku je téměř celý viditelný a mezera mezi kloboukem a horním okrajem obrazu je o něco větší. Samotná postava je o něco silnější, ale větší prostor kolem ní tento dojem kompenzuje, takže kompozice je přesto lehká a "vzdušná", což ještě umocňuje přítomnost četných mírně zakřivených linií. V konečném důsledku je však studie velmi blízká finální verzi - vzhledem k tomu, že se jedná o olejovou práci s rozměry blízkými malbě na plátně, lze ji nepochybně považovat za závěrečnou fázi přípravy na vznik finální verze, která jí bezprostředně předchází. Je to o to patrnější, že malířská kvalita díla je vynikající, Zak zde nepoužívá žádná dodatečná zjednodušení či schematické zpracování námětu, které jsou někdy charakteristické pro přípravné práce. Jedinými rozdíly - kromě výše uvedených drobných kompozičních změn - jsou absence signatury a poněkud méně decentní použití barvy v přípravné práci. V konečné verzi je postava o něco "měkčí", zobrazená jemněji. Zak také používá o něco kontrastnější barvy, čímž dosahuje, zejména v případě kapesníku kolem ženina krku, efektu chiaroscura připomínajícího například hru světla na hedvábí.
Studie je tedy zajímavým dílem jak z historického hlediska - pochází ze zajímavé, dobře zdokumentované sbírky a je součástí Zakovy vlastní historie, jeho vztahu k zajímavé, byť téměř neznámé osobnosti, kterou byla Lucie Pechová -, tak z hlediska uměleckého. Jedná se totiž o studii k jednomu z nejcharakterističtějších Zakových obrazů z 20. let 20. století, kdy umělec vytvářel díla, na nichž se často objevují mírně protáhlé postavy, strnulé v charakteristických divadelních pózách, často se specifickou pokrývkou hlavy. Zjednodušené, poněkud geometrické formy naznačují vliv Cézanna, poněkud melancholický charakter připomíná díla Puvise de Chavannes. Zároveň si Zak bez ohledu na asimilované, více či méně zjevné vlivy vytvořil vlastní, velmi osobitý styl, plný lyrismu a poněkud nostalgické poetiky. Hlava ženy je tak dílem typickým pro poslední léta Zakova života, a tedy předmětem velké historické, umělecké a sběratelské hodnoty.
(1) V jeho případě odpadl jazykový problém, neboť Zak mluvil plynně francouzsky. Přesto se střídali ve stejné společnosti a oba také toužili udržovat kontakt se zemí. Zakova manželka Jadwiga Kohnová navíc pocházela z Čenstochové, rodného města Lucie, což oba páry jistě ještě více sblížilo. Existuje dokonce možnost, že se Zakovi a Pechovi seznámili ještě v Polsku. Ačkoli žádné hmotné doklady v současnosti neumožňují upřesnit, kdy a za jakých okolností k setkání došlo - zda ještě v Polsku, nebo již ve Francii -, přesto Zak s manželkou po vypuknutí první světové války opustili Francii a usadili se v Čenstochové, kde zůstali přibližně do roku 1921. Clément Pech byl v Čenstochové přesně ve stejné době a právě tehdy se seznámil s Lucií. Existuje tedy reálná možnost, že Zak, který byl velmi úzce spjat s Francií, přišel do kontaktu s francouzským důstojníkem, který se zajímal zejména o umění, a s jeho snoubenkou a později manželkou, zejména proto, že se všichni pohybovali v podobných společenských kruzích.
