Jan Ziemski (1920-1988), Interference, 1970

Vlastní technika, 35 x 80 cm, signováno a datováno na zadní straně: JAN ZIEMSKI | 1970" a nálepka BWA v Lublinu s popisem díla.

Od poloviny šedesátých let 20. století je umělec neodmyslitelně fascinován problematikou vizualizace prostoru, pohybu a světla. Umístěním kulovitě ohnutých lamel na rovinu konstruoval struktury, které vyvolávaly iluze, operoval s jednolitými, sytými barvami, často kontrastními. Novost jeho obrazů-reliéfů spočívá ve vzájemném prostupování rytmických prvků ve složitém prostoru díla. Vzniká tak dojem průhlednosti objektu, což umocňuje čistě plastický zážitek. Střetáváním bílé a zelené barvy a zdůrazňováním prostoru přesně umístěnými koulemi vytváří dojem napětí a mimořádné dynamiky kompozice.

Jeden z předních představitelů tzv. hmotné malby. Výtvarné vzdělání získal během studia na Svobodné škole malby a kreslení Janiny Miłosiové v Lublinu (1942-46) a teoretické znalosti výtvarného umění si upevnil studiem dějin umění na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu. Byl spoluzakladatelem lublinské skupiny "Zámek" (1956-1959), která vznikla mezi místními studenty a byla považována za jednu z nejzajímavějších a nejavantgardnějších polských uměleckých skupin, do níž patřili například Włodzimierz Borowski, Ryszard Kiwerski, Tytus Dzieduszycki nebo Jerzy Ludwiński. Ziemski se aktivně účastnil řady soutěží a uměleckých výstav, například Bienále prostorových forem v Elblągu, Koszalinského plenéru v Osiekach, Sympozia umělců a vědců v Puławách a mnoha dalších. Od 40. let 20. století se zajímal o astronomii, kosmonautiku a science-fiction. Počátek jeho umělecké dráhy je poznamenán surrealistickými díly, mezi nimiž byly častým motivem loutkové postavy (Mona Lisa, Semafor). Postupně začala jeho výtvarná technika vyzrávat směrem k abstraktnějším formám, naznačujícím fascinaci problematikou hmoty, která se odrážela v tzv. formách, jež vytvářel v sádře. Od poloviny 60. let se obrátil ke geometrické abstrakci a vytvářel charakteristické kolážovité poloprostorové kompozice z tenkých, kulovitě prohnutých, většinou černých, bílých a červených lamel. Mnohá z těchto děl lze zařadit do směru op-artu, využívajícího zákonů iluze, fyziologie a psychologie vnímání, teorie vidění a barvy.