Władysław Hasior, KAPLICKA DOMOWA Z BRUKSELI, 1989

45,5 x 30,0 cm - vlastní technika na zadní straně: rozměry 45 x 30 x 7, vedle autorského štítku: Kapliczka | Domowa | z Bruselu | 1989 | Hasior Wł.



Každé náboženství dává tak silný náklad zážitků a pocitů, že jim žádný umělec neodolá," čteme v Myšlenkách o umění Władysława Hasiora (edice Z. Zegadłówna, Nowy Sącz 1986, s. 59).

Władysław Hasior během svých cest mnohokrát fotografoval svatyně. "Sbíral" je během četných cest autem po Polsku i v zahraničí. Je možné, že skutečné svatyně, s nimiž se setkal, se staly inspirací pro jeho asamblážní kompozice. Na přelomu let 1989 a 1990 byl Hasior v Bruselu na vernisáži společné výstavy s belgickým umělcem Camielem van Breedamem a - jak vzpomíná historička umění Marzanna Raińska - vzal si s sebou tehdy "celý svůj ateliér" a stále vytvářel nové exponáty.

♣ K vydražené ceně bude kromě dalších nákladů připočten poplatek, který vyplývá z práva umělce a jeho dědiců na odměnu podle zákona ze dne 4. února 1994 - o autorském právu a právech s ním souvisejících (droit de suite).

Władysław Hasior (Nowy Sącz 1928 - Krakov 1999) studoval v letech 1952-1958 na Fakultě sochařství Akademie výtvarných umění ve Varšavě. V roce 1959 pobýval na stipendijním pobytu v Paříži a cestoval po Evropě. V letech 1957-1968 působil jako učitel na Kenarově škole v Zakopaném a v letech 1970-1971 pracoval jako scénograf v Polském divadle ve Vratislavi a jako pedagog na tamní Akademii výtvarných umění.


Od roku 1957 vytvářel asambláže. V roce 1960 začal odlévat do cementu formy vyhloubené v zemi, které se staly základem některých jeho pozdějších plenérových inscenací. V roce 1965 vznikly první "prapory" a první návrhy skleněného pomníku (nikdy nerealizované). Od roku 1969 kombinoval autor některé své monumentální realizace s efemérními akcemi ("Golgota", Montevideo 1969, "Sluneční vůz", Sodertalje 1972, "Pochód sztandarów" a "Plamenní ptáci", Łąck 1973, "Ohniví ptáci", Štětín 1975, "Plamenní ptáci" 2. verze, Koszalin 1977, "Plamenné prapory", Drawsko Pomorskie 1979). Je autorem pomníků: "Horským záchranářům", Zakopane 1959 (spolu se studenty školy Kenar), "Památce popravených rukojmích", Zakopane-Kuźnice 1964, "hrající" pomník na průsmyku Snozka u Czorsztynu 1966, "Bojovníkům za polskost a svobodu zemí Pomořanska", Koszalin 1978-1980.

Souběžně s "prapory" a monumentálními realizacemi vytvářel komorní plastiky. V 80. a 90. letech se významným proudem jeho tvorby staly "Portréty", realizované technikou asambláže a koláže. Vystavoval od roku 1961 a v letech 1963-1965 byl spojen s mezinárodním hnutím Phases.

Průlomem v šíření jeho tvorby mimo Polsko byla samostatná výstava v Moderna Museet ve Stockholmu v roce 1968. V letech 1965 a 1971 se zúčastnil bienále v Sao Paulu, v roce 1970 benátského bienále, v roce 1972 festivalu v Edinburghu a dalších prestižních mezinárodních přehlídek. Žil a tvořil v Zakopaném, kde od roku 1985 funguje autorská galerie jeho děl - nyní pobočka Muzea Tatra.

V roce 2005 uspořádalo Národní muzeum ve Varšavě velkou monografickou výstavu tohoto umělce.