Tadeusz Kantor (1915-1990), Obuvníci, 1975

Návrh kulis, rekvizit a kostýmů pro představení.
Fotografie na barytovém papíře. Velikost: 18 x 24 cm
Signatura z tisku: p.d.: T. Kantor, l.d.: 1975
Na zadní straně: pečeti ateliéru a galerie

Tadeusz Kantor (1915 Wielopole Skrzyńskie - 1990 Krakov). Avantgardní umělec, malíř, kreslíř, teoretik umění, scénograf a režisér, autor happeningů, významný reformátor divadla 20. století, jedna z nejvýznamnějších osobností uměleckého života v Polsku. V letech 1934-1939 studoval na Akademii výtvarných umění v Krakově. Za okupace založil Podzemní nezávislé divadlo, kde nastudoval hru Juliusze Słowackého Balladyna (1943) a Stanisława Wyspiańského Návrat Odyssea (1944). Spoluzakladatel Skupiny mladých výtvarných umělců (Grupa Młodych Plastyków), která sdružovala avantgardní umělce z Krakova. V roce 1948 spoluorganizoval První výstavu moderního umění v Krakově, kde vystavoval metaforické obrazy. Od poloviny 40. let do poloviny 70. let navrhoval kulisy a kostýmy pro profesionální divadla. V letech 1950-1954 se na protest proti doktríně socialistického realismu stáhl z oficiálního uměleckého života. V roce 1955 s odkazem na předválečné Divadlo umělců Cricot založil spolu s Marií Jaremou a Kazimierzem Mikulskim Divadlo Cricot 2. V roce 1957 spolu s dalšími umělci reaktivoval Krakovskou skupinu. V rámci Divadla Cricot 2 vytvořil podle her Stanisława Ignacyho Witkiewicze Autonomní divadlo(Mątwa, 1956), Divadlo Informel (W małym dworku, 1961), Divadlo Nula (Wariat i zakonnica, 1963), Divadlo Happening (Kurka wodna, 1967), Nemožné divadlo (Nadobnisie i koczkodany, 1973). Kantor se ve svých obrazech inspiroval nejnovějšími trendy světového umění, s nimiž se setkával během svých četných zahraničních cest, mimo jiné do Paříže a New Yorku. Na základě těchto zkušeností vytvořil obrazy v proudu informelu, dadaismu nebo konečně obrazy odkazující ke konceptuálnímu umění. Na počátku šedesátých let zcela rezignoval na zobrazování reality a věnoval se mimo jiné své původní myšlence ambaláží. Od roku 1965 realizoval řadu uměleckých akcí a happeningů, spolupracoval s varšavskou galerií Foksal (mj. panoramatický mořský happening v roce 1967, Lekce anatomie podle Rembrandta, 1968). V roce 1975 vyhlásil manifest Divadla smrti, realizoval legendární představení Umarła klasa (Mrtvá třída). V 80. letech uvedl s divadlem Cricot 2 další slavná představení Wielopole, Wielopole (1980), Nech umělce zemřít (1985) a Nikdy se nevrátím (1988). V této době také došlo k významnému obratu v jeho malířské tvorbě - k návratu k figurativní malbě. Na sklonku života vytvořil mimo jiné výmluvný cyklus obrazů Dále nic, v němž zúčtoval s vlastním životem a dílem. V roce 1990 připravil Kantor své poslední představení Dnes mám narozeniny, které po umělcově smrti uvedlo divadlo Cricot 2.