barevný dřevoryt, tuš, papír, 26x38 cm, podpis autora, na okraji označení řemeslníka: vyřezal Osamu Hotta, vytiskl Ryuji Onodera
Dřevoryt zobrazuje úsek silnice Nakasendō mezi Tanba-juku a Toriimoto-juku, kde silnice prochází průsmykem Surihači-toge. V průsmyku se nacházely dvě čajovny, Bokodo (vlevo) a Rinkodo (vpravo). Tyto čajovny měly krásný výhled na jezero Biwa a byly považovány za vhodné pro vysoce postavené cestovatele. Nosiči odpočívají venku, zatímco jejich zákazníci jsou pravděpodobně uvnitř. V dálce je vidět rybářská vesnice a borovice na břehu jezera Biwa, v pozadí je vidět ostrov Čikubušima.
Série Kiso Kaido vznikla ve spolupráci Hirošigeho a Keiseie Eisena v polovině 30. let 20. století. Série zachycuje život podél dálnice Kiso, horské silnice z Eda do Kjóta. Krajiny Kiso Kaido zachovávají Hirošigeho typickou rovnováhu mezi postavami a přírodou, s mistrovskými obrazy počasí a ročních období a mnoha scénami v měsíčním světle. Tyto poetické a atmosférické pohledy nabízejí podmanivou vizi krásné a často dramatické japonské krajiny.
Hirošige Andó, známý také jako Hirošige Utagawa, je jedním z nejznámějších japonských malířů a grafiků. Jeho otec, Andō Genuemon, byl samuraj nižšího stupně a důstojník hasičského sboru. Od svých šestnácti let se Hirošige vzdělával v ateliéru Utagawy Tojohiry, pod jehož vedením rozvíjel své schopnosti a talent. Mladý Hirošige nasával uměleckou atmosféru a zároveň pomáhal v každodenním životě otcovy brigády. Teprve ve svých 27 letech se rozhodl plně se vydat cestou umělecké tvorby. Po smrti svého učitele v roce 1822 mu byla nabídnuta možnost převzít mistrovu dílnu, ale Hirošige nabídku odmítl a zaměřil se na nezávislost. Hirošigeho umělecká tvorba není dodnes plně zkatalogizována, ale odhaduje se, že vzniklo asi 5 000 děl, především v technice barevného dřevorytu. Svou kariéru zahájil portréty krásných žen (bijin-ga) a obrazy herců kabuki (jakuša-e), ale po smrti svého učitele se soustředil především na krajiny s domorodou krajinou. Hirošige pocházel ze samurajské rodiny, ztotožnil se však s měšťanskou kulturou Eda. Proslavil se především jako tvůrce krajinářských cyklů jako Padesát tři zastavení na cestě Tókaidó(Tókaidó gojūsan tsugi no uchi), Sto pohledů na slavná místa v Edu(Meisho Edo hyakkei) a Šedesát devět zastavení na cestě Kisokaidó(Kisokaidó rokujūkyū tsugi no uchi). Mistrně zobrazoval krajinu v různých ročních a denních obdobích a zajímal se o meteorologické jevy. Experimentoval s efekty a kompozicí a používal netradiční zkratky. Jedinečným prvkem jeho děl je zobrazování atmosférických jevů, jako je sněžení nebo dešťové srážky, ale i vichřice a bouře. Na druhé straně se zajímal o fenomén stínu a jeho působení v krajině i v domácích interiérech.
