Jan Styka, ODYSEUS A CHARYBDA

77,5 x 57,6 cm - olej, tužka, karton signováno (řeckou abecedou) l.d.: Jan Styka

Na zadní straně l.g. nálepka (tuší): Ulysse échappe a Charybde;

p.g., naproti kompozici (modrou pastelkou): Chyby Charyby: son naufrage;

p.d. (tužkou): Ulysse échappe a Charybde.



Vystavený obraz je jedním z cyklu 83 nebo 85 (podle některých údajů) obrazů, které Styka namaloval jako ilustrace k Homérově Odyssei. Ilustruje konec dvanáctého zpěvu, v němž Odysseus po ztrátě celé posádky a lodi vplouvá na jejích zbytcích přímo do ústí Charybdy pohlcující moře.

Na skále visí fíkovník, pod ním hrozivá Charybda polyká slané moře; třikrát za den ho vyvrhne, třikrát ho vtáhne dovnitř. A když je vtáhne dovnitř, ach! ať tam nejsi! Ani sám Poseidon by tě nezachránil. (...) Bleskem Zeus do lodi s rachotem udeřil; stejný sirný zápach byl cítit v lodi odshora až dolů. Družina, celá smetená z plošiny, spadla do moře; vylézali nahoru a zase dolů, jako mořské vrány. Bůh jim nedovolil vrátit se, jejich život skončil! Běhal jsem kolem lodi, až velká modla vytrhla žebra ze spodní části špičatého trámu, Který se sám od sebe houpal, až na něj spadl stěžňový strom. U stěžně jsem viděl lano ze surového materiálu, stěžeň a rám byly svázány k sobě, a tak jsem vlezl do kraba a vydal se rozbouřeným vlnám. Západní vítr brzy ztratil svou prudkou hybnost, ale na druhou stranu se Not zlomil; zachvátil mě nevýslovný strach, abych nespadl do bezedného víru Charybdy. Tak jsem plaval celou noc, dokud denní světlo neobjevilo tu Charybdu, tu Skyllinu skálu. Charybda polykala slané moře ve chvíli, kdy jsem viděl, že jsem se píchl o fíkovou větev. Přitisknutý k ní jako netopýr, nemohl jsem si ovšem ani odpočinout, ani ulevit, protože kořeny byly daleko a větve se shlukovaly vzhůru - celý chvojí stínil fík. Čekal jsem netrpělivě a dlouho, jako ten, kdo byl u soudu mezi mladými lidmi shromážděnými na agoře, a spěchal domů hladový ve večerní hodinu: tak dlouho trvalo, než kolébka odhodila rám. Tak jsem se sebral na hromadu a vyskočil ze všech sil, a padl k trámům, jež voda nesla; a když jsem se jich chytil, použil jsem rukou za vesla. Ale Skyllim už jsem nepotkal - ach, díky vám, bohové! Jinak bych kruté smrti neunikl. Tak devět dní jsem se lopotil, až desáté noci jsem s božskou pomocí dorazil do Ogygie, kde bydlí krásnovlasá Kalypsó, bohyně.

(Homér, Odyssea, přeložil Lucyan Siemieński, Varšava 1895, s. 272, 283-285)



Styka maloval celý cyklus od roku 1911, kdy se spolu se svými syny vydal na cestu po stopách Odyssea, aby připravil potřebné skici a nasbíral materiál. V roce 1923 vystavil umělec 44 pláten z tohoto cyklu na Jarním salonu v pařížském Grand Palais. V letech 1930-31 na okružní výstavě rodiny Styků, která byla prezentována ve Varšavě, Lodži, Katovicích, Krakově, Lvově, Poznani a Gdaňsku, představil Jan Styka až 51 pláten z cyklu Odysseus.

Osmdesát obrazů posloužilo jako ilustrace pro luxusní šestisvazkové vydání Odyssée d'Homere par Jan Styka, které vyšlo v Paříži v letech 1922-1927 v nákladu 500 číslovaných výtisků. Edice byla přijata s nadšením a umělec byl vyznamenán Křížem čestné legie. Recenzenti - s přehnaným obdivem a patosem - mimo jiné psali, že dnes už nelze oddělit Homérovo jméno od Jana Styky a že umělcovy obrazy jsou nejkrásnějším komentářem k Odyssei, a kdo by od nynějška chtěl číst božské Homérovo dílo s porozuměním, musí je číst s očima upřenýma na Stykovo dílo.

Jan Styka (Lvov 1858 - Řím 1925) - oblíbený malíř historických a bitevních scén, autor alegorických a náboženských obrazů, portrétista, otec malířů Tadeusze a Adama Styků. Studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni, poté v Římě a v letech 1882-1885 u Jana Matejky na Škole výtvarných umění v Krakově. Po studiích strávil několik let v Paříži a později žil ve Lvově. V roce 1895 odcestoval do Palestiny. Po roce 1900 žil trvale v Paříži, odkud cestoval do Spojených států, Itálie a Řecka. Jako účastník mnoha výstav, včetně pařížských salonů a Světové výstavy v Saint Louis (1904), se těšil značné popularitě a dokonce i slávě. Byl členem Akademie svatého Lukáše v Římě. Byl také původcem a spoluautorem slavných panoramat - Panorama bitvy u Racławic (1892-1894, trvale vystaveno ve Vratislavi; spolu s W. Kossakem a dalšími), Golgota (1896; nyní v Los Angeles), Panorama Transylvánie (1897; rozřezáno na části, dochovaly se jen fragmenty) a Umučení křesťanů v Neronově cirku (1899; plátno ztraceno během první světové války). Byl činný jako ilustrátor, mimo jiné připravil ilustrace pro luxusní vydání knihy Quo vadis? od Sienkiewicze.