Stanisław Ignacy Witkiewicz, PORTRET CZESŁAWA JANKOWSKIEGO, 1923

64,0 x 47,2 cm - pastel, béžový papír sign. šikmo p.d: Belsekierskie | namitki | Witkacy | 1923 | T.D [v kroužku].



Obraz opatřen znaleckým posudkem Dr. Anny Żakiewicz z května 2022.



Provenience: obraz pochází z rodiny portrétovaného.



Portrét Czesława Jankowského byl namalován dva roky před oficiálním založením Portrétní společnosti. Byl zařazen do typu D, v němž umělec napodoboval specifický druh výrazu charakteristický pro obrazy vytvořené pod vlivem alkoholu a/nebo drog, v tomto případě však provedené zcela "střízlivě". Těchto portrétů vytvořil umělec poměrně málo, pravděpodobně kvůli poměrně vysoké obtížnosti dosažení požadovaného efektu. Jankowského obraz však tyto cíle splňuje. S modelem bylo zacházeno volně - přehnaně, až karikaturně vrásčitý obličej je podepřen značně deformovanou pravou rukou a barva modrých očí odpovídá jedné z barev pruhů županu, která zároveň kontrastuje s rezavými pruhy.

Je třeba poznamenat, že Witkacy si na svých portrétech liboval v deformacích především ve vztahu ke svým přátelům. Do tohoto okruhu patřil Czesław Tomasz Ignacy Jankowski (1857-1929), básník, publicista, novinář, překladatel beletrie, divadelní a literární kritik a politický a sociální aktivista. Zajímal se také o historii a etnografii, zejména o dějiny pohraničí. Žil a pracoval především ve Vilniusu, ale také ve Varšavě.

Znal se s Karolem Szymanowským a Jarosławem Iwaszkiewiczem, s nimiž se Witkacy rovněž přátelil. Umělec vytvořil nejméně tři portréty Jankowského, z nichž jeden (z roku 1922) je nyní uložen v Národním muzeu ve Varšavě.

V roce 1927 napsal Jankowski perverzní recenzi na právě vydaný Witkacyho román Pożegnanie jesieni (Loučení s podzimem), která je zpravidla plná pohrdání Witkacyho "morbidní imaginací" a "válením se ve svini", ale končí nečekaným konstatováním, že román je "mistrovským dílem posměšné mystifikace, v níž nikdo v Polsku, a možná ani v Evropě, tolik nevyniká" (Świństwo "metafizyczne", "Słowo" 1927, č. 210, s. 3).

Witkacy se také spřátelil s Jankowského dcerou Irenou, s níž společně jezdili do hor, lyžovali a umělec se účastnil jí pořádaných pohodových večírků. Samozřejmě vytvořil i její portréty, stejně jako portréty jejího manžela Marceliho Szaroty, lvovského novináře.

Nápis na portrétu "Belsekierskie / namitki" je poněkud záhadný. Namitka je staromódní, nářeční výraz pro bílou pásku na čele, která je součástí pokrývky hlavy vdané ženy, a vyskytuje se v dílech Józefa Ignacyho Kraszewského, Stefana Żeromského, Jarosława Iwaszkiewicze a básníka Władysława Syrokomly, který měl Jankowského obzvlášť rád. Přesné vysvětlení je třeba hledat tam nebo v Jankowského vlastních dílech, a vzhledem k tomu, že Witkacy někdy výjimečně připouštěl na svých portrétech přítomnost třetích osob, vždy to na snímcích zaznamenával (většinou formou iniciál), mohou tyto "Belsekierskie namitki" znamenat některé vdané ženy, které autor popsal sofistikovaným způsobem, odkazujícím na literární tradici.

V návaznosti na odborný posudek Dr. Anny Żakiewiczové



Stanisław Ignacy Witkiewicz (Varšava 1885 - Jeziory ve Wołyni 1939) studoval doma u svého otce Stanisława Witkiewicze. V roce 1903 složil ve Lvově maturitní zkoušku. V roce 1904 začal cestovat, mimo jiné do Vídně, Itálie, Mnichova, Paříže a Londýna. V letech 1904-1910 studoval na Akademii výtvarných umění v Krakově u profesora Józefa Mehoffera, přerušoval studium u Władysława Ślewińského. V roce 1914 odjel s expedicí Bronisława Malinowského do Austrálie a odtud přímo do Petrohradu, kde po vypuknutí první světové války narukoval do ruské armády. V Rusku byl svědkem bolševické revoluce.

Po návratu do Polska v roce 1918 se stal členem skupiny "formistů", s níž vystavoval v letech 1918-1922. V malířství tohoto období měl nejblíže k uplatnění vlastní teorie čisté formy, kterou formuloval za války (vztahovala se i na drama). Vedle Leona Chwistka byl hlavním teoretikem skupiny. Po roce 1924 působil jako jednočlenná "Portrétní společnost S. I. Witkiewicze", která vytvářela portréty na zakázku. Současně pokračoval v literární (dramata, romány) a filozofické tvorbě a především provozoval "umění žít", které spojovalo všechny formy jeho činnosti a bylo doceněno až na konci 20. století. Na začátku druhé světové války, den po sovětské agresi proti Polsku, spáchal sebevraždu.