Stanisław Ignacy Witkiewicz, PORTRET ALIZA LANGROT, [10-11] VIII 1939

69,2 x 49,0 cm - pastel, hnědý papír, dole signováno: Witkiewicz NP4.5 + erb; vedle vpravo: (T.B) / 1933 VIII.

* k ceně nabízené v aukci bude kromě dalších nákladů připočtena hraniční daň ve výši 8% DPH (dle §12 odst. 2 Pravidel).



K obrazu je přiložen znalecký posudek Dr. Anny Żakiewiczové z února 2023.



Umělec od počátku své tvůrčí činnosti prozrazoval zvláštní talent pro portrétní tvorbu, která se postupem času vedle literární a filozofické práce stala jeho hlavním zaměstnáním, v němž dosáhl mistrovství. V roce 1925. Witkacy tuto činnost formalizoval založením Portrétní společnosti "S. I. Witkiewicz" a formuloval její Pravidla a předpisy, v nichž rozdělil vytvářené portréty do pěti typů označených po sobě jdoucími písmeny od A do E v závislosti na přijaté a se zadavatelem dohodnuté konvenci. Typ B byl výrazným typem, ale bez stínu karikatury [...] nevylučoval "hezkost" u ženských portrétů. Vztah k cíli modelu.

Portrét paní Alizy patří k typu B a plně realizuje výše uvedené předpoklady. Modelka je zobrazena realisticky, s umným vystižením její klasické krásy, o čemž se můžeme snadno přesvědčit porovnáním portrétu s fotografií. Umělec zvětšil její modré oči, konturoval a mírně zmenšil rudé rty, zopakoval tenké oblouky obočí, vyhladil pleť, mírně korigoval ovál obličeje a mírně prodloužil krk. Precizně ztvárnil účes v souladu s dobovou módou s pečlivě natočenými a na hlavě sepnutými kadeřemi. To jistě umocnilo krásu ženy, ale nemělo to vliv na přesnost portrétu. Pozadí, obkreslené žlutými linkami, neruší portrét jako celek, ale pěkně kontrastuje s modelčinou tmavomodrou halenkou, která je u krku převázána korálovou stuhou s bílými puntíky.

Paní Aliza pravděpodobně nepatřila k umělcovým blízkým přátelům, proto je oficiální verze podpisu - S. I. Witkiewicz, nikoli Witkacy, ačkoli na jednom z portrétů vytvořených téměř o rok dříve, v říjnu 1938, umělec napsal, že Witkacy zemřel 20/VIII/1938, a od té doby skutečně přestal používat svůj pseudonym i na portrétech svých přátel. Další zajímavou informací je poznámka NP4.5, na jejímž základě můžeme přesně určit dobu vzniku portrétu na 10.-11. srpna, neboť na jednom z umělcových autoportrétů z 11. srpna 1939 je uveden zápis NP5, což znamená, že autor pět dní nekouřil cigarety. Z toho plyne jednoduchý závěr, že obraz paní Alizy byl započat den předtím a dokončen následující den. Witkacy k tomuto údaji přidal zkratku herb. znamenající čaj, což byl jeho oblíbený nápoj. Jak tehdy (13. srpna 1939) sdělil své ženě: "Je tu nájezd na portrét - kreslím levně, ale hodně" (viz S. I. Witkiewicz, Listy do žony (1936-1939), vyd. J. Degler, Varšava 2012, s. 279). Z této "laviny" se toho bohužel mnoho nedochovalo. Kromě portrétu paní Alizy známe pouze deset portrétů pořízených v srpnu 1939 a dva autoportréty. To je velmi málo, protože víme, že Witkacy jich dokázal za měsíc vytvořit desítky. O to cennější je, že se na trhu objevilo další dílo z této doby, neobvyklé svou krásou. Po druhé světové válce odjel portrét s Alizou, která přežila holocaust, do Bat Jamu u Tel Avivu v Izraeli a do Polska se vrátil až po více než 70 letech.

Na základě znaleckého posudku Dr. Anny Żakiewiczové

Stanisław Ignacy Witkiewicz (1885 Varšava - 1939 Jeziory ve Wołyni) se vzdělával doma u svého otce Stanisława Witkiewicze. V roce 1903 složil ve Lvově maturitu. V roce 1904 začal cestovat, mimo jiné do Vídně, Itálie, Mnichova, Paříže a Londýna. V letech 1904-1910 studoval na Akademii výtvarných umění v Krakově u profesora Józefa Mehoffera, přerušoval studium u Władysława Ślewińského. V roce 1914 odjel s expedicí Bronisława Malinowského do Austrálie a odtud přímo do Petrohradu, kde po vypuknutí první světové války narukoval do ruské armády. V Rusku byl svědkem bolševické revoluce.

Po návratu do Polska v roce 1918 se stal členem skupiny "formistů", s níž vystavoval v letech 1918-1922. V malířství tohoto období měl nejblíže k uplatnění vlastní teorie čisté formy, kterou formuloval za války (vztahovala se i na drama). Vedle Leona Chwistka byl hlavním teoretikem skupiny. Po roce 1924 působil jako jednočlenná "Portrétní společnost S. I. Witkiewicze", která vytvářela portréty na zakázku. Současně pokračoval v literární (dramata, romány) a filozofické tvorbě a především provozoval "umění žít", které spojovalo všechny formy jeho činnosti a bylo doceněno až na konci 20. století. Na začátku druhé světové války, den po sovětské agresi proti Polsku, spáchal sebevraždu.