Stanisław Ignacy Witkiewicz, PORTRET JANINA TUROWSKA, IV 1930

65,1 x 50,0 cm - pastel, papír nalepený na kartonu pastel na šeříkovém papíře nalepený na kartonu

signováno vlevo dole šikmo: Witkacy T (C + Co) 1930 | IV

Na zadní straně aukční nálepka Agra-Art, 2018.



Witkacy se s Janinou Turowskou (1910-1944), známou jako Inka, seznámil na konci roku 1928. Ta žila v Zakopaném již od roku 1922 se svou matkou Janinou, zdravotní sestrou v sanatoriu Červeného kříže, a starší sestrou Felicií. Obě dívky byly ohroženy tuberkulózou, na kterou mimochodem zemřel jejich otec Feliks (1919). Umělec zpočátku starší sestru zbožňoval, ale brzy ho zaujala mladší, která projevovala herecké schopnosti a studovala tanec v baletní škole Rity Sacchetto. Witkacy, okouzlený krásou a půvabem mladé Inky, dokonce uvažoval o rozvodu s manželkou, aby se s ní oženil. Dívka si však nakonec vybrala filozofa Jana Leszczyńského, umělcova přítele a profesora Jagellonské univerzity v Krakově, za kterého se provdala 20. března 1933. To způsobilo, že Witkacyho společenské vztahy s oběma se na více než čtyři roky přerušily. Předtím umělec strávil s Inkou mnoho času a vytvořil téměř 50 jejích portrétů - realistických, vzdávajících hold její kráse, i různě deformovaných.

Duben 1930 byl pro Witkacyho obdobím mimořádně intenzivního experimentování s drogami a více než 50 portrétů různých lidí vytvořených během tohoto jednoho měsíce patří k nejexpresivnějším v jeho tvorbě. Patří mezi ně také osm snímků Inky Turowské. Diskutovaný portrét je jedním z nich.



Podle anotace vedle podpisu zařadil autor tento portrét do kategorie C a namaloval jej pod vlivem kokainu (zkratka "Co"). Podle pravidel a předpisů Portrétní společnosti portréty tohoto typu předpokládaly "subjektivní charakteristiku modelu" a "intenzifikaci formální i psychologickou". A skutečně - tvář modelky se proměnila, i když její rysy zůstaly rozpoznatelné - modré oči, rudé rty a krátký účes s rozcuchem uprostřed jsou známé z jiných portrétů a fotografií. Skicovité provedení a zajímavá kompozice - zobrazení samotné hlavy v tzv. těsném rámu, tj. bez její horní části a levého boku, zvyšuje expresivitu obrazu a vytváří dojem, jako by se modelka dívala na diváka zpoza okenního rámu. Lehký výraz nesouhlasu namalovaný na její tváři naznačuje, že není příliš spokojena s tím, co právě viděla. Možná - nelíbil se jí stav umělkyně po užití drogy a nechtěla být v této situaci zobrazena?



Portrét je tedy nejen zajímavým Witkacyho dílem a pozoruhodným zobrazením jemu blízké ženy, ale také záznamem umělcova života v době, kdy velmi intenzivně tvořil.



podle odborného posudku Dr. Anny Żakiewiczové

Stanisław Ignacy Witkiewicz (Varšava 1885 - Jeziory, Volyň 1939) se vzdělával doma pod vedením svého otce Stanisława Witkiewicze. V roce 1903 složil ve Lvově maturitu. V roce 1904 začal cestovat, mimo jiné do Vídně, Itálie, Mnichova, Paříže a Londýna. V letech 1904-1910 studoval na Akademii výtvarných umění v Krakově u profesora Józefa Mehoffera, přerušoval studium u Władysława Ślewińského. V roce 1914 odjel s expedicí Bronisława Malinowského do Austrálie a odtud přímo do Petrohradu, kde po vypuknutí první světové války narukoval do ruské armády. V Rusku byl svědkem bolševické revoluce.

Po návratu do Polska v roce 1918 se stal členem skupiny "formistů", s níž vystavoval v letech 1918-1922. V malířství tohoto období měl nejblíže k uplatnění vlastní teorie čisté formy, kterou formuloval za války (vztahovala se i na drama). Vedle Leona Chwistka byl hlavním teoretikem skupiny. Po roce 1924 působil jako jednočlenná "Portrétní společnost S. I. Witkiewicze", která vytvářela portréty na zakázku. Současně pokračoval v literární (dramata, romány) a filozofické tvorbě a především provozoval "umění žít", které spojovalo všechny formy jeho činnosti a bylo doceněno až na konci 20. století. Na začátku druhé světové války, den po sovětské agresi proti Polsku, spáchal sebevraždu.