Rozměry: 49 x 36 cm (vnitří rozměry pasparty)
podepsáno vpravo dole: „Piramowicz“
Původ
soukromá sbírka, Polsko
Životopis
Začala studovat malířství u Miłosze Kotarbińského a od roku 1904 v tom pokračovala na varšavské Škole výtvarných umění pod vedením Karola Tichyho. V letech 1910–1912 studovala na Škole dekorativního umění v Drážďanech. Současně zdokonalovala svou techniku tvorbou kopií známých děl velkých mistrů vystavených v místních galeriích. Z tohoto období se dochovala kopie Raffaelovy Sixtinské Madony.
V prosinci 1912 odcestovala společně se svou přítelkyní Sarou Lipskou – všestranně talentovanou umělkyní, sochařkou, malířkou a dekoratérkou (v soukromí múzou Xawereho Dunikowského) – do Paříže. Většina historiků umění uvádí jako důvod odjezdu, v návaznosti na Edwarda Waligóru (katalog krakovské výstavy Zofie Piramowiczové z roku 1972), zklamání v lásce ze strany Kazimierze Przerwy-Tetmajera, ale nezdá se, že by to byl jediný důvod. Zasnoubení s Tetmajerem bylo vícekrát přerušeno a obnoveno, a přesto oba zůstali v přátelském vztahu až do básníkovy nemoci. Důležitou roli tedy musela sehrát touha pracovat v uměleckém hlavním městě Evropy – Paříži – a záliba v cestování obecně. Je známo, že po příjezdu do Francie byla v kontaktu s Władysławem Ślewińskim, pravděpodobně ho navštívila v Bretani. Jak uvádí rodina umělkyně, Ślewiński jí poskytl rady ohledně malířské techniky, což však nemělo výrazný vliv na způsob, jakým Piramowiczová malovala.
V Paříži se Zofia Piramowiczová spřátelila s Olgou Boznańskou, s níž se společně angažovala v společenském a dobrovolnickém životě v kruhu polských umělců.
Po první světové válce hodně cestovala po Francii (Nice, Biarritz), do Itálie (Benátky), Španělska (Madrid, Toledo, Segovia, Andalusie) a do zemí Maghrebu: Alžírska, Maroka a Tunisu (Tunisku). Navštěvovala také Polsko.
Zamilovala si orientální folklór, navázala místní přátelství a začala se učit arabsky. Své cesty dokumentovala štětcem i objektivem, přičemž používala skládací kapesní fotoaparát Kodak Vest Pocket na černobílé negativy ve formátu 6,5 x 4 cm.
Vystavovala na výstavách Salon des Independants, Salon de Tuileries a Salon d’Automne (jako „Societaire“ – členka spolku) a v pařížských galeriích Barbazanges, Montaigne, d’Olympia a ve výstavních sálech společnosti „ORBIS“ v Paříži. Malovala krajiny, žánrové scény, lidské typy a květiny, ale také karikatury. Mnoho obrazů Z. P. z meziválečného období se dostalo do sbírek sběratelů v USA. Zdobily také byty pařížských celebrit (mj. Antoina Cierplikowského).
V roce 1972 uspořádalo Etnografické muzeum v Krakově (ředitel Edward Waligóra, kurátor dr. Janusz Saryusz-Kamocki) monografickou výstavu Zofie Piramowiczové, přičemž kladlo zvláštní důraz na její malířskou tvorbu dokumentující folklór Maroka a dalších zemí Maghrebu. Byla rovněž vystavena bohatá sbírka shromážděná Zofií Piramowiczovou, sestávající z lidových krojů, šperků a drobných užitkových předmětů z této oblasti – v současnosti ve sbírkách Etnografického muzea v Krakově – daru rodiny umělkyně. Čestnou záštitu nad výstavou převzal Jeho Excelence velvyslanec Marockého království ve Varšavě.
V současné době je jedno z nejvýznamnějších děl Zofie Piramowiczové, zachycující tržiště Jemaa el-Fnaa ve 30. letech 20. století, (olej na plátně) vystaveno v Muzeu v Pont-Avenu na výstavě „Les Artistes Voyageuses 1880–1944“ Evian-les-Bains/Pont-Aven 1922–23 (kurátorka Arielle Pelenc). Výstava je otevřena do 5. listopadu 1923.
V současné době probíhají ve Francii a v Polsku vědecké výzkumy zaměřené na život a dílo Zofie Piramowiczové, po jejichž dokončení lze očekávat co nejúplnější katalog děl této umělkyně.
